LIDOVÉ NOVINY – 11. srpna 2008
„Jsem Beran, to je při téhle práci důležité. První ročník skončil třeba hrozným propadem, minus 480 tisíc.
Ale nevzdala jsem to,“ říká Martina Dimmerová, manažerka každoročního festivalu divadla a hudby Vyšehraní,
který se letos představil už popáté.
Podobně jako řadu dalších lidí její generace ovlivnila Martinu Dimmerovou (známou také pod přezdívkou Márty)
atmosféra folkového festivalu Porta. Kultovní akce někdejších českých trampů začala v roce 1966
v Ústí nad Labem, v 70. letech pak různě cestovala po českých městech a regionech od Sokolova až po Karvinou
a v 80. letech se přemístila do lochotínského amfiteátru u Plzně,
kde zažila svou největší slávu – v letech 1988 a 1989 hostila tato přírodní scéna už víc než 30 tisíc posluchačů.
Martina Dimmerová ale jezdila za lidmi z Porty už do toho Sokolova.fotol-idovky „Vážím si toho, že Porta přežila,
protože bez ní by tady bylo zajímavé muziky o hodně míň a vědělo by o ní míň lidí. Řada muzikantů,
kteří výrazně ovlivnili malé scény, vzešla z Porty. Rozhodně se tak dostali k divákům.
V klubu je mohlo slyšet sto dvě stě lidí, ale na Portě tisíce. Jezdila jsem za nimi pravidelně,
užívala jsem si je z té druhé strany jako fanynka a jsem ráda, že se mi později přes pořádání festivalů podařilo
dostat se k nim blíž. Jinou šanci jsem neměla, protože zpívat neumím,“ usmívá se festivalová manažerka.
Rosa ve Stříbrné Seznámila se tak například s Wabim Daňkem, a když si začátkem 90. let pronajala malý penzion
v pohraniční vesničce Stříbrná (opět na Sokolovsku), několikrát jej tam pozvala. „Pak jsme se začali domlouvat,
že když už tam je, mohl by vystoupit, dohodli jsme se se starostou a vznikl festival Stříbrná Rosa.
Tím začala kariéra Martiny Dimmerové coby organizátorky festivalů, protože Stříbrná Rosa nezůstala osamocena
a brzy ji doplnily další dvě akce – Truckfest a Někdo to rád do rána.
„Truckfest, to byla spíš veselice. A Někdo to rád do rána představoval na rozdíl od Rosy lehce
multižánrový festival, muzika na něm víc přitvrdila, protože jsem tam pozvala i rockové kapely.
Vznikl spíš natruc počasí, protože první ročník Rosy nám totálně propršel. Měla jsem na něm spoustu známých
kapel a zpěváků, Věru Martinovou, Nedvědy, Nezmary, Hop Trop a další a pořád lilo. Tak jsem to obrečela a řekla,
že lidi si muziku s buřtem na trávníku přesto užijou, že si to zaslouží, a udělala projekt Někdo to rád do rána,
kdy se hrálo i přes noc,“ vzpomíná Dimmerová. Cesta do města Jenže „na čáře“ to podle ní nebylo na dlouhé žití.
S festivaly začínala v době, kdy měla malé miminko, ale jak holčička rostla, sílila i potřeba většího zázemí.
Pomohla náhoda. Kamarádi, kteří do penzionu jezdili,
se zmínili o romantické letní scéně na pražském Vyšehradu. „Takový krásný místo a nic se tam neděje…
A ty tady děláš festivaly.“ A začala jednání, na jejichž konci bylo Vyšehraní, festival hudby a divadla,
jehož první ročník trval osm a letošní už sedmnáct dní.
„Snažím se, aby každý rok byl dostatečně pestrý a trochu jiný, takže loni a letos se Vyšehraní konalo ve znamení
visegrádské čtyřky a už mám trochu v hlavě, o čem bude příští rok, ale nechci to říkat nahlas, aby mi ten nápad
někdo nevyfoukl,“ líčí Dimmerová.
„Je to kolotoč. Jeden ročník skončil, do konce srpna se vyúčtovávají peníze a současně vymýšlím, co dál,
protože během září musím předložit žádosti o granty na ministerstvo kultury a magistrát – mají také své termíny
a ty se nezastaví. Pak předjednávám s kapelami účast a během října máme program téměř hotový.
Následuje další těžké období, kdy se pokouším získat peníze z komerční sféry. Což já moc neumím.
Tak klobásy od Klimenta, pivo od Bernarda, chleba od Odkolků nebo dobroty od firmy Rybex, to jsem schopná
domluvit a zaplať pánbůh za každého z nich. No, a potom už se pomalounku připravují webové stránky
nového ročníku, jistí se propagace, píší smlouvy, finalizuje program, domlouvají technické věci jako zvuk,
střecha, nájmy a podobně. Pak přijde na řadu etapa, kdy musím vymámit ze sponzorů jejich aktuální loga,
což bývá strašná práce, hned poté se jde do tisku s plakáty a dalšími propagačními materiály,
pak je třeba zajistit jejich distribuci a od půlky března to začne být opravdu žhavé a už se nezastavíte
a neustále děláte něco kolem. Říkám často ‚se‘, ale možná to zvratné zájmeno není na místě, protože tohle
dělám z větší části já. Mám grafičku, která mi připraví všechny materiály z podkladů, které napíšu,
a mám i profesionální produkční, co se mnou dává dohromady program a pak už domlouvá konkrétní věci
se skupinami, jako kdy, jak a kam mají přijet, čímž mi uvolňuje ruce. Čestným prezidentem Vyšehraní zůstává
Wabi Daněk, ale těší mě, že dnes už má akce své jméno a nemusím mu pořád říkat: ‚Stando, zavolej do novin,
jestli by někdo něco nenapsal, ty tam určitě někoho znáš‘, a že se novináři ozývají spíš sami. Taky mě potěšilo,
že jsme letos dali na stránky počítadlo a zjistili obrovskou návštěvnost. V povědomí lidí je to pořád víc.
Výběr akcí v Praze je ovšem široký, takže musíme hlídat termíny, abychom se s těmi stěžejními,
jako je Mezi ploty v Bohnicích a další, nekřížili. Obecně chodí lidí spíš pořád víc, ale protože jsem trochu magor,
tak také pořád rozšiřuji program, čímž jdou nahoru i náklady. Je pravda, že znám hodně muzikantů osobně,
ale nemůžu toho zneužívat a říkat jim: ‚Jseš kamarád, tak to pro mě udělej za půlku‘.
To můžete zkusit jednou třeba u prvního ročníku, ale ne víckrát. Taky je pro mě lepší koupit a zaplatit
i drahé divadlo, než to pošetřit a nabídnout něco bez úrovně. Na druhou stranu mám v programu i kvalitní
amatérská divadla, třeba Dividýlko Slaný Standy Berkovce. Ta jsou dobrá a navíc mi vyváží denní rozpočet.“
Kvůli financování festivalu se Martina Dimmerová stará i o gastronomii a provozuje během něj stánkový prodej
občerstvení, který je v její režii. „Nabízíme v nich produkty od sponzorů a peníze pak jdou na muzikanty.
Podobnou službu teď děláme pro Portu – když si seženou pivo, tak jim ho protočíme a dáme jim peníze.
Jsem ráda, že Vyšehraní s Portou spolupracuje, protože za ni budu vždycky kopat.
Letos se poprvé představila v Řevnicích a podle mě je na nové cestě, moc se povedla.“
Pořád dál I když festivaly zabírají Martině Dimmerové spoustu času, není to podle ní věc obživy a každý ročník
si vydělá tak maximálně na režii – někdy je maličko v plusu, někdy v minusu a práce kolem něj nikdy nekončí.
„Když se koná, je to opravdu drsný, dopoledne jsem v kanceláři, odpoledne tam, řeším telefony, vstupenky,
tisíce věcí, pobíhám za lidmi nebo sedím do čtyř do rána u počítače… Ale hrozně mě to baví, úplně strašně,
a ačkoli si vždycky v listopadu říkám, že už se to nemůže příště podařit, tak se to zase udělá.“ Plánuje přitom
ještě nějaké další obdobné projekty? „Jo. Určitě. Ale nemůžu říct víc. V září budu chytřejší.“
Když se festival koná, je to opravdu drsný, dopoledne jsem v kanceláři, odpoledne na místě konání, řeším
telefony, vstupenky, tisíce věcí, pobíhám za lidmi nebo také sedím do čtyř do rána u počítače…
MARTINA DIMMEROVÁ
Rodina: „Ano. Malé je osm, hraje házenou a teď je na letní herecké škole, udělala talentovky.
Co já vím, třeba bude taky jednou vystupovat na Vyšehraní.“
Auto: „Brusinka. Seat Cordoba červená.“
Oblíbená hudba: „Můžu to říct jinak? Jediné, co neposlouchám, je Eva a Vašek, jinak poslouchám všechno.
Jsem sportovec, a když někde s holkama po zápase paříme, tak už nám je jedno,
co a kdo nám k tomu hraje. Folk, rock, bigbít i vážnou hudbu, všechno můžu.“
Volný čas: „Hraju ragby a házenou, házenou občas, ragby závodně,
první ligu v Petrovicích, jakou také, když jiná není. Je to dobrý sport, dvakrát týdně večer máme trénink,
tam se zmlátíme a je nám dobře.“ Oblíbená dovolená: „Moře. Jsem potápěč, vybavení – šnorchl.“
Jaroslav Krupka, redaktor LN
